stezka Pustevny | Second hand | Kurzy měn | Faktura Online

giro.ohari.eu

O mně

 

Výška: 61 cm

Váha: 27 kg

Skus: úplný nůžkovitý

Hřbet: pevný a zcela vodorovný

Barva očí: tmavě hnědá

Barva srsti: žemlová bez bílých skvrn

Hlava: ušlechtilá, typicky samčí

Kostra: středně silná, dobře osvalená

Ocas: správně nasazený i nesený

Končetiny: výborné zaúhlení předních i pánevních končetin

Povaha: extra živá, přátelská, nekonfliktní

Charakter: věrný, nebojácný, tvrdohlavý, žravý

 

Jak jste již zjistili jmenuji se Dip. Mé skutečné jméno je však Giro Laváre Morávia. Jak jste asi pochopili, páníčci mi dali jméno podle toho cyklistického závodu v Itálii. On má páníček rád kola a tak se tam třeba někdy pojedeme podívat. Tak dál, abych neodbočoval. Narodil jsem se 15.4.2010 mamince Angelice Danubius Family a tatínkovi Aharymu z Rákosového břehu u pana Štěpána Horáka v Přízřenicích. To je taková malá vesnička u Brna, takže jsem to měl domů jen přes kopec. Po narození jsem se musel dělit o všechno se svými čtyřmi sestřičkami a dvěma brášky. Byli jsem s jedním bráškou vůdci naší smečky, protože jsme byli největší. Protože jsem rostl jako z vody, tak se na mě už mohli konečně přijet páníčci podívat a vzít si mě domů. Vybrali si naštěstí mě, jako toho nejhezčího a nejzlobivějšího chlapa. Chtěli temperament, a taky ho mají :-) Cestou domů si mě vzala panička na klín a jeli jsme. Bylo to 4.6.2010. 

Hned od začátku mi bylo vysvětleno, že doma se načůrá a nekaká, ale to byl celkem problém. Co můžou chtít po 7 týdenním prckovi. Byl jsem však již od začátku velmi učenlivý a tak jsem to postupně zvládal. Naštěstí jsem ani moc dlouho nekňučel, když mě učili té samotě. Panička mě vždycky vyhodila na terasu a učila se na státnice. Sem tam mě přišla zkontrolovat, jestli něco nevyvádím nebo nevyrábím. To pak vždycky přidala do kroku. S nadcházejícím podzimem mě vzali zpět do bytečku. Postupně jsem už také méně spinkal a měl jsem více času na prozkoumávání okolí. Zjistil jsem, že máme doma prima stolek (ten na terase nebyl), který byl vynikající na moje nové zoubky. Když ono to tak tlačilo a svědilo a do ničeho jiného se kousat nedalo. Tohle bylo nejchutnější. Samozřejmě jsem doma zkoušel i kytičky. Jedna taková veliká na mě spadla, když jsem ji kousal, a taky jsem se z toho leknutí pěkně počůral. Samo že jsem taky dosatl vynadáno. Jinak jsem doma nic moc nezničil. Jen ještě odpadkový koš. Tam se občas našlo věcí k snědku. A tak po týdnu kramaření odpadkový koš zmizel a já si musel hledat jinou zábavu. Ještě jsem si oblíbil koberec, ale ten mám teď na hraní, abych jim nezničil ten nový. Po čase jsem objevil to nejúžasnější místečko na spaní. Gauč. Zezačátku jsem měl ještě těžký zadek a nemohl jsem se tam vyšplhat, ale to se brzo změnilo, a tak tu spím do dnes. Vždycky když někdo přijde domů, rychle na pelech:-))) Nejkrásnější fotky jsou také z gauče, protože ty polohy jaké předvádím jsou neskutečné. Občas mě taky vezmou k sobě do postýlky na noc. Jednou to povolili a pak se mě měsíc nemohli zbavit. Začal jsem nadávat, že na tom tvrdém pelechu spát nebudu. Zhruba po měsící jsem pochopil, že můžu jít do postele, jen když je mi to dovoleno. Ale i tak je to často. Oni se se mnou stejně moc nevyspí. Já se k nim zezačátku hezky přitulím a pak se nenápadně začnu roztahovat a to pak nadávají, že mě tam už nikdy nevezmou. Ale jsem už vychovaný, když řeknou ne tak jdu k sobě na pelech :-(

Abych si ale nemyslel, že všechno umím, tak jsem začal chodit asi v pěti měsících na cvičák, kde jsem zjistil, že poslouchat doma a mezi dalšími hafíky je něco úplně jiného. Všechno co mě doma naučili jsem bleskurychle mezi kamarády zapomněl. Najednou toho po mě taky chtěli víc a víc a mě se víc a víc nechtělo poslouchat. Ale když jsem zjistil, že se při tom dá i něco sníst, naučil jsem se všechno celkem rychle. Já jsem totiž tak nenažraný a za kus žvance udělám cokoliv. Ale prý mám ještě nějaké mouchy, které musíme pilovat. Začali mě také učit probíhat tunely, obíhat tyčky a svolil jsem, že budu agiliťák. A to je náramná zábava. Hlavně ty tunely. Jenže panička to pořád kazí a já pak nevím, co mám dělat. Později mi panička ukázala cosi létacího a kutálejícího a abych to nebyl já, musel jsem se za tím honit pořád dokola. Říká se tomu dogfrisbee. Ale protože jsem vizsla, tak se mnou stejně začala pomaličku dělat lovecký výcvik. A tak myslím, že toho mám naplánovaného do života hodně a nudit se určitě nebudu. Teď je trochu zkouším, protože se mnou cloumá puberta, ale to snad zvládnou. Musím na ně ale prásknout, že mě pěkně rozmazlují. Snad každý den něco dobrého dostanu. Jednou je to extra dávka masíčka ke granulkám, podruhé ouško, potřetí šlaška, ale uplně nejvíc ujíždím na tvarohu. Toho je plná lednice a mrazák.

Doufám, že jim budu dělat jen samou radost a oni mne budou mít také rádi. Vždyť to vidí, jak je mám rád. Každý den je nadšeně vítám, oblizuju je a nenechám je ani si zout boty. Vždycky na ně čekám celý den, když jsem tu sám a musím spát, aby mi to rychle uteklo. Oni mě pak vezmou na dlouhou procházku, nejlépe někam na pole nebo do lesa. Často také chodíme za psími kamarády a to je taky švanda. A tak to přece nejde, takovéhle zvířátko nemilovat.

No a aby toho nebylo málo, tak se ze mně konečně stak chovný pes (už jsme splnil všechno, co po mě chtěli) a tak se těším na nějakou hezkou maďarku, se kterou si budu rozumět.

 

 

 

 

 

 

navigace: Úvodní strana > O mně
 
Ohaři.eu

Copyright © 2008-2024 Web From Pixels group
design by BORI